Je těžké dlouhodobě věnovat své emoce politickým tématům. Někdo se dokáže vztekat celý život, někomu dojde po čase chuť.

Když koncem roku 2016 poprvé vyhrál prezidentské volby v USA Donald Trump, bylo to v době, kdy jsem investoval velké množství emocí do aktuálních politických událostí, a často jsem je byl i ochoten ventilovat. Bylo to krátce po Putinově anexi Krymu, velké migrační krizi v Evropě, Brexitu, v době prezidentství Miloše Zemana a domácích vládních krizí v hlavní roli s Andrejem Babišem. Spousta věcí, se kterými jsem byl z hlediska jejich vývoje nespokojený, a do toho ještě tohle. Spousta lidí na internetu, se kterými se o tom šlo hádat, spousta času promarněného diskusemi, které nikam nevedly.

Okolnosti jsou nyní vlastně podobné, je takových věcí, co bych mohl tolika lidem vytýkat v jejich postojích. Tolik lidí, kteří se nejdřív opatrně navenek štítili Trumpa po jeho roli v událostech okolo 6. ledna 2021 v Kapitolu, kteří se postupně přestávali štítit, a velmi krátce před volbami dávali bez obav najevo, že nyní velmi jednoznačně preferují Trumpa. Výrazná neshoda politiků ODS a jejich elektorátu, což by se dalo tolika lidem omlacovat o hlavu. Naprosto halucinogenní tvrzení o Trumpově protikandidátce, které postrádají logický smysl.

Ale zvládl jsem to, naposledy jsem někoho označil na internetu za fašistu někdy před 4 měsíci a od té doby zvládám nastolovat svůj vnitřní zen. Věci se dějí, voda teče, atmosféra na Venuši duje okolo planety, Jupiter se rychle točí, Voyager 2 letí obrovskou rychlostí někam do prdele.

Četl jsem nějaké vyjektané rádoby fašistické manifesty vyšinutých jedinců, nějaká rádoby mene tekel na zdech. Meh. Mám jiné problémy. Nechte mě grilovat, ideálně 8 hodin denně v posteli pod peřinkou ve svých snech.