Slova mají význam, ale ne konstantní (a už vůbec ne v geologické časové škále)

Musím se k něčemu přiznat: poslouchám politické podcasty. Vzhledem k tomu, že lidé kteří se dají na tuzemské politické podcastové scéně poslouchat, spadají velmi často do ranku liberální pravice (jsou to totiž novináři, a tenhle rank prostě mezi novináři tvoří určitou šlechtu), občas se mi chce mlátit hlavou o zeď, ale stejně je poslouchám, protože, jak jsem napsal... dají se poslouchat, narozdíl od jiných.

Občas mám pak chuť něco k tomu naposat. Málokdy se mi to podaří, protože věcí na které bych chtěl reagovat je někdy třeba šedesát (podcast Dobrovský a Šídlo). Teď mě zaujala jedna věc co řekl Michopulos. Jeho odpor k politice zosobňované představiteli ANO, koalice okolo SPD, koalice Stačilo! a dalších je jasná, v zásadě se s ním v mnohém i shodnu. Nicméně, nedokážu u něj a ostatně prakticky všech podobných nevidět, jak se nedovede ubránit projevům nadřazenosti vůči elektorátu těchto stran.

Opět, do jisté míry to jde pochopit – oni volí tak, že to má za následek nelibé pocity a objektivně negativní jevy v politické exekutivě. Mnozí to dělají i s gustem. Pojmenovává tedy situaci jejich politické dominance jako ochlokracii. Nutno podotknout, že mají evidentní majoritu - v minulých volbách jsme se této “ochlokracii” vyhnuli jen vlivem pětiprocentní hranice vstupu do sněmovny a netaktického tříštění hlasů na této straně politického spektra.

Ochlokracie se běžně překládá jako “vláda lůzy”, nicméně to je problematické. Zaprvé, nazývat majoritu elektorátu jako lůzu, to je prostě jenom blbost. Tyhle strany jistě mají elektorát signifikantně odlišně stratifikovaný než jeho protipól. Jistě nadbíhají emocím, pomocí zjednodušení a faulů. Jenže protipól to často dělá také, třeba v o něco méně problematické míře, více elegantně. Zadruhé, ten překlad je, jak už to u tisíce let starých výrazů bývá, zjednodušení, špatné naroubování na současný kontext, atd.

V pojetí Aristotela a Polýbia zdá se byla ochlokracie spíš zjančenou formou demokracie, kdy demokratické rozhodování ztrácí svou (hahaha) racionální a uhlazenou formu a poněkud se zvhrává pod nánosem emocí a nálad veřejnosti. To jistě zní poměrně výstižně, problémem je, kdy pro tribalismus autor pohrdavého výroku nevidí, že jeho favoriti v mnohém dělají to samé, akorát v jiném výčtu politických témat.

To samé se týká obviňování z populismu. Populismus má lehce jiný význam, než pod jakým je jím pohrdáno. Populismus dokonce historicky ani neměl pejorativní význam, je to spíš protipól politiky, při které etablované elity opomíjejí potřeby starosti lidí (zdráhám se napsat obyčejných, soli země, protože i to je nyní krajně pejorativní). Populismus ve své ideální formě může vést demokratizaci politiky a mířit proti nerovnostem a nespravedlnostem ve společnosti. Zdravá demokracie potřebuje určitou míru populismu jako korekci proti odtržení elit od reality. Bez něj by se politika stala pouze technokratickou záležitostí úzké skupiny "odborníků", což rozhodně není demokratické.

Jenže to by nesmělo být všechno tak zjančené. Nelze se divit, že populismus se stává nálepkou v situaci, kdy jediný, kdo je populismus ochotný uchopit, aniž by z toho měl kopřivku, je oligarcha s ochlokratickými manýry, který reálně hlasy těch, kterým se podbízí pohrdá stejně jako ti, kteří jimi pohrdají otevřeně.